HŘBITOV PRASÁTEK-část čtvrtá

„…tak jak jsme minuli tu vodbočku, tak tý se říká Kočárová cesta. Po tý jezdívalo panstvo na Belvedér, kde je moc pěkná vyhlídka dolu na Labe. A  támhlenctím směrem, jak vidíte ty majestátný skaliska a úchvatný panorámata, je Německo,“ ukazoval Hrouda Josefovi a Janě, když šli polní cestou vysypanou štěrkem. „Můžete tam někdy na vejlet.“

Cesta začínala hned za jejich chalupou, táhla se asi sto metrů mezi dvěma poli, o kterých jim Hrouda prozradil, že patří jemu, a končila u místního hřbitova, za kterým byl už jen les.

„Jestli se chcete kouknout na krchov, tak není problém,“ řekl Hrouda, když se blížili ke hřbitovu. „Máme ho pěknej a některý hroby sou hodně starý. Ještě po němčourech.“

„Jste laskav pane Hroudo, ale my bychom snad radši na ty borůvky,“ řekla nevrle Jana, protože se jí zdálo, že se Hrouda příliš zbytečně zdržuje upozorňováním na kdejakou hloupost.

Už ta předešlá zastávka o deset metrů dřív, kdy jim jejich průvodce vysvětloval, na zemi ležících vzorcích, rozdíl mezi trusem koňským a kravským, jí náležitě otrávila. Ne tak jejího manžela, který jako učitel přírodovědy měl pro tyto věci vyvinutý smysl. Josef byl přímo nadšený a skoro litoval, že jsou prázdniny a on sem nemůže vzít jeho třídu na exkurzi.

„No já jenom, že je to jako tahlencta pamětihodnost, že jo,“ zabručel Hrouda. „Ale von to každej neocení… Obejdeme krchov zleva, jak tam mívali skauti tábořiště, než sem kvůli klíšťatum přestali jezdit, a už budeme v lese.“

HŘBITOV PRASÁTEK-část třetí

***

Když se Josef vrátil z návštěvy u souseda Hroudy, zašel do koupelny, aby se před spaním opláchnul.

„Jedno pivo a docela to se mnou zamávalo,“ mrmlal si tiše, když se s ním podlaha v koupelně zhoupla. „To bude tím, že jsem nic nevečeřel. Měl bych něco zakousnout, nebo budu mít překyselený žaludek.“

Vzal kartáček, vymáčkl pastu, a když se při čištění zubů díval na svůj obraz v zrcadle, pomyslel si, že vypadá nejmíň na čtyřicet a ne těch jedna třicet.

Tenhle školní rok mi dal zabrat. Odpočinek potřebuji jako sůl. Zítra bude relaxace v lese. To mi bodne. A když najdeme dost borůvek, může Jana upéct její vyhlášený koláč.

Vyplivnul pastu a vypláchnul si ústa, přičemž si uvědomil, že teď by byl nesmysl něco jíst, protože by si potom musel zuby čistit podruhé. Podíval se na hodinky a zarazil se.

To jsem tam byl tak dlouho? říkal si v duchu, když si utíral obličej a zavrtěl nedůvěřivě hlavou. Přísahal bych, že to netrvalo ani hodinu. A na hodinkách mám skoro půlnoc. No nic. Žádné jídlo takhle pozdě. Jde se do hajan.

HŘBITOV PRASÁTEK-část druhá

***

„Tak na zdravíčko sousede,“ řekl Hrouda a pozvednul láhev. Přitom se uvelebil na vyřazené autobusové dvousedačce, která mu sloužila jako lavička u ohniště, ve kterém rudě zářilo už jen pár uhlíků a ukázal na druhé místo. „Sedněte si, ať nám nevynesete spaní učitelskej.“

„Na zdraví a na dobré sousedské vztahy. Já jsem Vodrážka,“ odpověděl Josef a cinknul svou lahví o jeho. Potom se zarazil. „Moment. Jak víte, že jsem učitel?“

„Abych nevěděl, ne?!“ řekl Hrouda a na jeden lok vyprázdnil půl láhve. Když si odříhnul, pokračoval: „Povídal mi to Hruška, vod kterýho to máte skrzevá tu agentůru pronajatý. Povidal mi, že na prázdniny přijede ňákej učitel z Prahy s celou rodinou. A tvoje pani by měla snad bejt nějaká školní cvokařka. Jenom to, že seš Vodrážka, jsem nevěděl.“

Znovu se napil a odhodil prázdnou láhev na opodál stojící hromadu. Pak sáhnul levou rukou do dětské vaničky, která stála vedle sedačky a byla naplněná vodou, a ve které se chladilo několik bas piva. Vytáhnul další pivo, otevřel ho šroubovákem a zeptal se: „Hele nevadí ti, jako že jsem ti začal tykat, ne?!“

Josef zavrtěl hlavou a podal mu ruku: „Vůbec mi to nevadí. U piva je to tak lepší. Já jsem Josef.“

„Fajn. Budu ti řikat Pepiku,“ řekl Hrouda a potřásl Josefovi rukou. „Mně můžeš řikat pane Hrouda.“

HŘBITOV PRASÁTEK-část první

Volně na motivy románu S. Kinga: „Řbitov zviřatek“ (Pet Sematary)

Věnováno Stephenu Kingovi

A zlí duchové ho prosili: Když už nás vyháníš, pošli nás do toho stáda vepřů!“

A on jim řekl: „Jděte!“ Tu vyšli a vešli do vepřů; a hle, celé stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a zahynulo ve vodách.

Evangelium sv. Matouše kap.8, 31-34

„Tak jsme tady miláčku. Hlásím, že jsme šťastně dojeli do obce Labská Stráň,“ řekl Josef, když zaparkoval vůz v úzké uličce mezi ploty a vypnul motor.

Ukázal před sebe a strojeně komickým hlasem zámeckého průvodce oznámil své ženě Janě: „Hrázděná lidová stavba, s rozsáhlou zahradou, nacházející se na samém okraji vsi. Sousedí jenom s jedním stavením. Jinak se za ploty nacházejí pouze pole, za kterými se rozprostírají temné sudetské hvozdy, rafinovaně skrývající labský kaňon. Stavba byla v minulém roce rekonstruovaná. Samozřejmě s veškerým příslušenstvím, které moderní člověk jednadvacátého století potřebuje k životu. Původní majitel neznámý. Nynější majitel jakýsi Hruška. V současnosti se tato chalupa nachází v dvouměsíčním nájmu nás tří.“

„Ty jsi, ale kašpar. Dneska do skříní nastěhujeme jenom to nejdůležitější, abychom se mohli v klidu vyspat. Je už dost pozdě. Všechny kufry vybalím až zítra,“ odpověděla Jana a podívala se na zadní sedačku, kde spokojeně oddychovala jejich šestiletá dcera Jarmila, držící v náručí plyšové prasátko z časopisu Čtyřlístek, jménem Bobík.

ETIKETA V CIRGUSE aneb PAN ŠPAČEK BY MOŽNÁ ŠPAČKOVAL

Jak jsem si tak všimnul, většina z vás má problémy s tím, jak se v cirkuse správně chovat. Případně jak se do něj obléknout!

Vzhledem k tomu, že jsem dobrák od kosti, rozhodnul jsem se, že vám poskytnu zcela zdarma, lekci v slušném chování při návštěvě našeho kulturního zařízení.

Jak jsme slavili velikonoce

Velikonoce jsou príma. Napucnu se vajíček a různejch vaječnejch salátů a omelet a tak různě.

Já mám vajíčka rád. Je fakt, že bych je neměl jíst, poněvadž mám prej strašně velkej cholesteról, ale já na to dlabu. Aspoň něčeho mám hodně.

Třeba to bude jednou někomu dobrý. Myslím jako transplantace. Že bych byl jako tenhlencten dárce. To máte jako s ledvinama.

Někdo má třeba dvě, a jinej nemá žádnou, tak mu ten, co má dvě, jednu dá. No a tak třeba člověk, kterej nemá žádnej cholesteról, by byl rád, kdybych mu nějakej dal. Ale ledvinu ne. Tu zrovna potřebuju...

Unikl další odposlech!

Jdu si tak normálně na procházku a najednou mě z ničeho nic, něco brnkne do nosu. Ne! Nebyl to oříšek, kterej bych přinesl Popelce. Byl to napnutej provázek, kterej tak nějak podivně drnčel, takže jsem neodolal své vrozené zvědavosti a vytáhnul jsem si z boty tkaničku a navázal jsem se na něj. No jaké bylo mé překvapení…

A UŽ ZASE APRÍL...

No a je to tady zase! Apríl!

Letos jsem si řekl, že se nesmím nechat nachytat vůbec na nic. Pro bublinku do vodováhy už fakt chodit nebudu. A ani mezery do žebříku shánět nehodlám. Letos někoho vyvedu aprílem já! To se budou divit!

Jak se vyjednávají podmínky pro hraní

To byste neřekli, jak je to někdy těžký, vyjednat dobrý podmínky pro to, abysme měli nějakej dobrej flek na hraní.

Tohle obyčejně zařizuje principál Bancrotti. Kdo taky jinej, že jo?! No správně by to měl dělat manažér, jako v jinejch cirkusech, ale toho my nemáme. Teda jednou jsme ho měli, ale nějak se to nepovedlo.

Bancrotti najal na inzerát nějakýho chlapa, kterej mu tvrdil, že je uměleckej manažer, kterýho zná celá Evropa. Principál  mu uvěřil a dal mu smlouvu, včetně plný moci, aby mohl vyjednávat za náš cirkus. Tak ten manažér vyjednával a vyjednával, a k nám do cirkusu chodila jedna faktura za pobyt v hotelu, za druhou. Po dvou měsících se manažér už neozval a za principálem přišli dva pánové z kriminálky s fotoalbem, a chtěli po něm, aby si ho prohlídnul, jestli v něm náhodou někoho nepozná.

DOLARY PRO MOSFILM

Ve velkém zasedacím sále vedení Mosfilmu, panovalo ticho, jen občas přerušené nervozním zakašláním, nebo posmrkáním. Náměstci, režiséři, i vedoucí jednotlivých oddělení, seděli na svých místech u dlouhého dubového stolu a před sebou měli šanony, v nichž někteří z nich za tichého vzdychání listovali dokumenty. Jen dvě křesla byla zatím neobsazena. Byla to místa v čele stolu a právě k těm dvou křeslům, za kterými se na piedestalu tyčila busta Vladimíra Ilijiče Lenina, se občas zdvihl zamyšlený a tázavý pohled některého z přítomných.

„Poslyšte. Soudruhu Fjodorove. Vy víte, čeho se týká dnešní kontrolní den?“ zašeptal do ucha svému sousedu vedoucí oddělení veseloher Kotkin.

„To kdybych tušil, tak bych byl možná klidnější,“ odpověděl Fjodorov, vytáhl z náprsní kapsy svého saka kapesník a otřel si pleš lesknoucí se potem. „Vůbec nevím, o čem se může dnes jednat. Pravidelné sezení mělo být až za týden. Když jsem byl ráno na natáčení filmu Tanky v plamenech, přiběhl ke mně poslíček z ředitelství, že mám všeho nechat a po poledni se dostavit sem do zasedačky. Nejdřív jsem si myslel, že jde o to, že ve filmu je v plamenech příliš mnoho našich tanků a proto jsem si vzal sebou scénář, kde je jasně psáno, že ve druhé polovině filmu budou hořet už jenom německé tanky a plán zabitých fašistů bude dokonce překročen, ale když tu vidím všechny ostatní soudruhy, včetně vás, je jasné, že se musí jednat o něco jiného.“

POUČNÁ BAJKA O KRÁLÍKU VÁVROVI

Milé děti. Bylo jednou jedno království. A to království leželo v kraji podivuhodném. Kraj ten, byl zvláštní tím, že v něm lidskou řečí mluvili nejen lidé, na tom by konečně nebylo nic divného, ale lidskou řečí v tom kraji hovořila i zvířátka!

V tom království žil, a svou živnost provozoval, jeden chudý holič a kadeřník. Frizér, měl svou oficínu na kraji městečka a jen málokdy k němu někdo zašel. Ne snad proto, že by to bylo nějaké nemehlo. Holič a kadeřník to byl dobrý, jenže jeho holičský salónek byl na špatném místě. Nikomu se nechtělo chodit až kamsi na předměstí, aby si dal vous oholit, nebo čupřinu naondulovat.

V tom samém městě žil také jeden králík. Králík se jmenoval Vávra. Byl to králík angorský,  jenž v centru městečka vlastnil prosperující velkoobchod ovocem a zeleninou. A nejen to. Králík Vávra byl v tom městečku starostou. Jak se jím stal?! Celkem snadno. Všude cenil zuby a díky tomu se ho každý bál! Možná si teď řeknete, proč se všichni báli neškodného králíka?! Nuže prozradím vám to. Králík Vávra tajil, že je králík. Nikdy nikdo neviděl jeho dlouhé uši, které jsou poznávacím znamením všech králíků. Takže když králík chodil ven ze své králíkárny, pokaždé si musel nasadit vysokánský cylindr, aby tak dlouhé uši ukryl před zrakem ostatních zvířátek, i lidí, bydlících v tom městečku.

PÁRTY LORDA ARCHIBALDA

Zámek lorda Archibalda se zvolna utápěl ve tmě a mlze, která se začala šířit z temných a studených  blat.

Ve chvíli, kdy se okna začínala rozsvěcet, bylo nám jest možno pozorovati za nimi čilý ruch. Sloužící, roznášející  na tácech pečeně a v mísách omáčky. Na jiných tácech zas viděti sklenky až po okraj nalité rudým vínem, či nahnědlou whisky. Hle, jak se Skotská šlechta umí skvěle bavit. Ano, a uprostřed, na tom nejčestnějším místě, uprostřed všech předních šlechticů a šlechtičen, jako vždy skvěle oblečen, je sám lord Archibald! Vedle něj nestojí nikdo jiný, než jeho věrný komorník James.

Využijme schopnosti, kterou nám dává literatura a vnikněme, stejně jako ta pověstná místní mlha, do palácových pokojů a staňme se svědky tohoto shromáždění!

DAVID A GOLIÁŠ

BÍLÁ HORA

Delegace ve Stadicích

Kdo si hraje-nezlobí

Klik-klak

Řeknu vám, jak nebezpečná hračka je tenhlencten klik-klak.

Tuhle jsem s ním jen v trenkách klikal, a strašně jsem se přicvak!

Lenin v Petrohradě

Praotec

Obraz smutného šlechtice

Loutnista

Překvapení pro krále

Jak jsem slavil Valentýna

Doprčic s těmahle importovanejma svátkama, co vlastně ani svátky nejsou.

Nechápu, proč bych měl zrovna v únoru, kdy je všechno šedivý a divný, slavit svátek zamilovanejch.

No, ale znáte to. Blbnou s tím všichni, tak jsem nechtěl stát opodál. On je to taky možná jedinej svátek v roce, kromě Silvestru, kdy můžu úplně legálně olíbávat holky od nás z cirgusu a nedostanu košem, nebo pěstí. Holky mají radost, že si na ně někdo vzpomněl, a tak jsou s tím svolný. Myslím bohužel jen s tím pusinkováním…

O sovách a ptáčatech

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc!

Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což neznamená, že bych se živil lovem myší, rejsků a podobný havěti, ale pouze a jenom to, že žiju spíš večír, respektive v noci a ráno si rád přispím.

Jak se mluví v cirkusech

Tak principál minulej tejden přijal na sezónu dva nový tenťáky.

Že nevíte, co jsou to tenťáci?! No to jsou stavěči. Taky se jim říká celťáci. My máme prostě  takovej náš jazyk, kterýmu jen málokdo zasvěcenej rozumí.

Pro ty dva nový chlápky nebyly první dny žádná sláva. Jak neznají ty naše termíny, měli dost problémy. Ale myslím, že se do toho brzo dostanou. A když jim to půjde pomalejš, tak on už je principál vzdělá šambriérou. To je takovej dlouhej bič, co se s ním dělá drezůra koní.

No, alespoň je zatím prča.

Při první bouračce jsem si schválně sednul na schůdky od maringotky a koukal jsem se, jak je celtmajstr prohání. Byla radost ho poslouchat.

Kdo chce víc, nemá nic aneb Hospodský monolog

Né, pane vrchní. Dík, ale já si už nedám a zaplatím za ty dvě piva. Ale řeknu vám, že někdy je lepší míň než víc, protože, když chce člověk víc, může se mu stát, že nemá nakonec nic.

To máte jako tehdá v tom Duchcově. No v tom Duchcově, jak je tam ten viadukt u kterýho za první republiky stříleli četníci do tý demonstrace. Tak tam bejvával předsedou Národního vejboru nějakej Krejza. A ten Krejza vždycky ve výroční den tý střelby pořádal vzpomínkovou akci, aby se jako uctily ty oběti. Znáte to ne?! Papaláši se tam sjeli, dechovka hrála, pak nějakej ten projev a nakonec se nakladly věnce. Krejza byl celkem spokojenej, protože ho za to panstvo z kraje vždycky pěkně pochválilo.

HÁDEJ KDO JSEM

Jak jsme měli požární cvičení

Inu i v cirguse je občas nebezpečno a musí se tomu předcházet. Právě proto k nám choděj různý kontroly. Už u nás byla z bezpečnosti práce a z hygieny a ještě i Kubišová se Srstkou kvůlivá divý zvěři, jestli jako netrpí. O tom všem už jsem vám vyprávěl, nebo budu vyprávět. Ovšem teď nedávno to nebyla jenom kontrola! To bylo přímo vostrý cvičení!

To k principálovi přišel velitel hasičů, že by si rádi zkusili, jak rychle je možný uhasit cirkus.

Principál mu nejdřív vynadal, že jestli u vozu se senem nezhasne to cigáro, tak si to může zkusit hned, ale nechal se ukecat a souhlasil s tím, že hasiči si u nás udělaj cvičení.

No von s tím ani nemohl nesouhlasit, jelikož, kdyby ten hasič prošel areálem cirgusu a zkontroloval protipožární zařízení, tak to zavřou z fleku. V cirguse jsou moc přísný předpisy. Ale já si myslím, že je to někdy zbytečná buzerace. No uznejte sami. K čemu je nám třeba nouzovej východ v šapitó?! Když to blafne a spadne ze sloupů, tak stejně všichni uhoříte. Tak o co jde?

Aha... No nebojte. To se málokdy stává... I když před rokem v tý Brazílii... No nic.

Jak se forman Říha upsal

Žil byl, jeden starý a udřený forman. Jak se jmenoval? Snad Říha. Kdo ví?! Ale jisté je, že určitě žil, protože se o něm dodnes povídá.

A ten forman měl mladou ženu Máňu. Krásnou sice, ale zlou. Před léty si ho vzala za muže, protože si myslela, že se s ním bude mít hodně dobře. Jenže její představy byly moc přehnané. Forman si nepřišel na špatný vejdělek, ale jí to nebylo nikdy dost. Ať vydělal, co vydělal, jí to bylo pořád málo. Jen co přijel z cesty domů, už na něj čekala na zápraží před jejich chalupou a zle hartusila, kdeže je tak dlouho a jestlipak dostal zaplaceno víc než minule. A pak mu všechny peníze pobrala a než byl týden v trapu, nezbylo z nich víc, než na kus chleba, jednu cibuli a hlt piva, které si sebou forman bral na další cestu.

Marně jí forman vykládal, že je velká konkurence a on musí držet ceny nízko, neboť kdyby chtěl víc než berou ostatní, tak by brzy přišli na buben a ani tu vetchou chalupu by neměli.

Leč nic to nebylo platné. Jeho ženě to bylo úplně jedno a všechno co říkal, jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jediné co chtěla, bylo víc peněz, jelikož chtěla žít místo ve stavení, v krásném zámku.

Nu. Nedobře mu s ní bylo, ale vyhnat si jí netroufal. Jen jednou to zkusil a tak mu záda zvalchovala válečkem na nudle, že od té doby měl loupání v kříži. Však ona moc dobře věděla, že ačkoliv jí její manžel nenosí tolik peněz, kolik by chtěla, těžko by se jinde měla tak dobře a držela se v chalupě zuby nehty. I tedy forman prostě trpěl a doufal, že jednoho dne buď získá velké jmění, nebo se jeho žena polepší a on povede lepší život.

Tajná historie děčínského podzemí

Již mnoho se napsalo a namluvilo o tajné podzemní chodbě, vedoucí z děčínského zámku,(obr.1) kamsi do neznáma. Bylo řečeno mnoho nepravdivého, proto cítím potřebu nasypat zrno dohadů do mlýna bádání, aby se tak oddělil šrot omylů, od mouky pravdy, ze které lze upéct chléb poznání!

Jak měl Wolodijowski opici

No, a máme po svátcích a Silvestru.

Teda povím vám, že letos byl Silvestr fakt krutej. Prdlajz jsem si totiž vydělal. Obyčejně jsem zvanej někam na kšeft, ale letos to stálo za starou bačkoru. Těch show bylo nějak málo. Asi se už projevuje ta kríze a lidi nemaj moc peněz, takže čučej na televizi a jsou doma. Což pro mě není moc dobrý. Na Silvestra si komik může slušně vydělat. No co se dá dělat. Ferrari, jako má kolega Mareš, asi mít nebudu. Ale on zase na druhou stranu nemá traktor, jako mám já!

Český tankista

Jste to co jíte!

Hledá se táta a máma

Pečení je radost-Hera je pečení

Trocha politické nekorektnosti

Prostřeno

Karel opět až IV

Mauzoleum-Nová doba si žádá novém přístupy!

Obležený chlebíček

O rozdělení do skupin rozhodl los...

Euronics-Elektro z vaší ulice!

Do senátu jedině Senators!

I kuchaři mají své noční můry

Dbejte o svou karmu!

Já nemusííím! Já už ho vidííím!

Jak jsme si objednali vánoční rybu

Teda lidi,  já vám  povím, že letos  se  nám  v  cirkusu  ty  svátky  pěkně  vydařily!  Moc  hezký  jsme  to  měli!

Ráno jsme všichni   vysmejčili  ty  naše  kutlochy  v maringotkách,  a  umyli  si  uši! Tak  už  tady  byl  zase  ten  den  plný  překvapení.

Třeba  hned  ráno  byla  moc  překvapená  naše  krasojezdkyně, že  to  nedostala! Ještě  překvapenější  byl  pan  direktor, když  mu  řekla, že  je  to  nejspíš  kvůli  němu. O tom, jak byla překvapená  paní  ředitelová, když  jsem  jí  o  tom  pověděl, nemá   smysl  ani  psát!

Jojo! Jak  říkám   samý  překvápko! To prostě  k  vánocům  musí   patřit. Na  večír  jsme  měli  slíbenou   obalovanou  smaženou  rybu  a  bramborovej  salátek!  No  jak  já se  vám   na  to těšil!  Sice  to  dopadlo  krapýtek  jináč, ale   jídlo  jako  jídlo, takže  jsem   se nadlábnul   opravdu   pořádně!

Ale  abych   vám  vysvětlil, jak  se  stalo, že   jsme   baštili   něco   jinšího, než   kapříka!

Deset vět, které se rozhodně nedoporučují říkat před zaměstnanci v nepřetržitých provozech, v době předvánoční

Vážení přátelé. Na základě mých letitých zkušeností, jsem se rozhodl sestavit seznam deseti nejnebezpečnějších vět, které lze vyslovit, stojí-li před vámi člověk, zaměstnaný v nepřetržitém provozu.

Věnujte prosím tomuto kurzu patřičnou pozornost, neboť vám může ve styku s tímto zvláštním druhem člověka, kterému budeme pro zjednodušení říkat OBJEKT, ušetřit mnoho starostí

Po každé větě je uvedená předpokládaná reakce objektu.

Předvánoční program cirkusu Inferno – Velmi vhodné na podnikové merendy!

Vzhledem k zimnímu období si dovolujeme P.T.publiku oznámit novou skladbu našeho programu, přizpůsobenou předvánoční náladě.

Jak jsem byl džentlmen

To vám tak jednou sedím v maringotce, obědvám, a najednou dovnitř vletí artistka Sandra a má ve tváři takovej naštvanej výraz. Oči podlitý krví a máchá rukama, jako větrnej mlýn lopatama, když přijde uragán!

Hned jak jsem jí viděl, vyskočil jsem od piva a zalezl jsem pod postel, protože když ke mně takhle naposledy před rokem vběhla, tak jsem dostal pěstí. Když jsem se jí pak zeptal, proč mě praštila, odpověděla, že si není úplně jistá, ale za něco to určitě bylo! A teď jsem měl obavy, že si vzpomněla a přišla mě za to praštit znovu.

„Sandřičko. Kočičko přesladká,“ vyzvídal jsem schoulený pod postelí, zatímco ona se mě snažila vyšťourat ven koštětem, „pročpak jsi přišla navštívit klauníka. Udělal jsem snad něco?“

„Vylez zbabělče!“ syčela jedovatým hlasem Sandra a hned další větou potvrdila můj předpoklad. „Vzpomněla jsem si, proč jsi ode mě minule dostal do frňáku.“

Ahoj kamarádi z lesů vod a strání!

Ahoj kamarádi! Jsem tak rád, že jsme se pěkně sešli. Ještě než hrábnu do strun, musím vám něco povědět.

Víte, dneska, v týhle uspěchaný době je tak málo příležitostí se takhle pěkně sejít. Pořád někdo někam spěcháme a to není dobrý. Dobrý je, se tak pěkně pospolu sejít a zazpívat si. Jako v těch dobách, kdy jsme ještě nepospíchali a uměli jsme se sejít. Třeba jako dneska.

Tak teď už začnu brnkat…

Kérkonošská poudačka

No tak, když jináč nedáte, vlezte si támhle na pec a já vám teda povím jednu z těch našich kérkonošskejch poudaček. Třeba tu o tom, jakej je ten náš pán hor, dobrej duch a jak každou nespravedlnost po právu potrestá!

To je vám tak stará poudačka, že i můj dědek jí slyšel už od svýho dědka, a ten jí zasejc slyšel od svojí báby, a tý to poudala její bába, která to slyšela od svýho pradědka, kterej dělával felčara v Jilemnici, a ten to slyšel od pocestnýho, kterej to viděl na vlastní oči.

Jak jsem dostal kšeft na párty

Občas se mi přihodí, že se mi poštěstí vystoupit i mimo cirkus. Nebejvá to moc často, ale sem tam se zadaří. Třeba jako jednou před lety…

Normálně mi začne hrát telefón, tak to zvednu a tam se ozve: „Haló. To je klaun Vadim, kterej má inzerát na svoje vystoupení v místním zpravodaji?!“

To mně trošku překvapilo, protože mi na tenhle inzerát ještě nikdo nikdy nezavolal.

Abyste rozuměli. Náš principál vždycky dává do nějakýho plátku,  kterej vychází ve městě ve kterým zrovna vystupujeme, inzerát, že jsme tu, a od kdy do kdy, a tak vůbec. Prostě normální reklama. No, a protože s tím většinou posílá do redakce, nebo na radnici mě, tak si já k tý reklamě vždycky přidám svůj vlastní inzerát na svoje soukromý představení. No a tak se mi poprvý ty investovaný peníze, našeho principála, vrátily.

Proč nejsem tetovanej

To se tuhle večer po představení meju před maringotkou ve škopku a najednou mám pocit, jako by mě někdo pozoroval. Ohlídnu se, a vono jo. Stála za mnou artistka Sandra a kroutila hlavou: „Poslechni, Vadime. Víš, že jsi divnej?!“

„No tak mám chlupatý záda,“ odseknul jsem, protože jsem předpokládal, že naráží právě na to. „Co má bejt. Já za to nemůžu, že se mi v posledních letech stěhujou vlasy na jiný místa. To je holt dědičnej úděl.“

„To jsem nemyslela,“ řekla a prohlížela si mě dál. Pak najednou přiskočila a strhla mi trenky! „Jak na tebe tak koukám, ty opravdu nemáš nikde žádnej obrázek! Ani schovanej. Já už to o tobě slyšela, ale nechtěla jsem tomu věřit. Ty jsi fakt divnej člověk!“ vrtěla hlavou, když znechuceně odcházela.

Případ pro poručíka Slídila XVIII.

Případ Dušičkový

Vélevážené půblikum!

Pokud máte zájem vědět, kdy vyjde nová povídka, či jiné informace, které se týkají tohoto blogu, můžete navštívit Klaunův řev na Facebooku, kde najdete i něco navíc. Například zvukové záznamy, nebo fotografie.

Váš Clown Vadim

Pohádka o třech princích

Za devatero horami a devatero řekami, bylo jedno království. V tom království kraloval král, který měl tři syny.

Viléma, který byl statečný. Albrechta, který byl moudrý. A nakonec Jana, který nic pořádného neuměl.

Ti první dva řádně studovali. Vilém se u nejlepších generálů válečnému umění učil, aby mohl svou zem ubránit. Albrecht zase v knihách ležel a s univerzitními mistry disputace vedl, aby jednou moudrá rozhodnutí činil. A Jan?! Jan byl takové budižkničemu. O nic nedbal a jen se neustále poflakoval po zámku od ničeho k ničemu.

Jednoho dne si je král nechal zavolat a sdělil jim, že je kralováním již unaven a jeho dny se nachýlily ke konci. Proto bude nutné, aby se jeden z nich stal jeho nástupcem.

Z dáwnuego šera slowanský gistorie XV.

Tenkrát v Koločavě

Po(s)lední mstitel

Muž ostře řezaných rysů, vrásčité tváře, se šedivým strništěm, v zaprášeném a propoceném stetsonu a kostkované košili, zabodl rýč do země vedle láhve whisky, otřel si ruce o své záplatované kalhoty, vzal prostý, nahrubo stlučený kříž, a zarazil ho do hrobu.

Pak sáhl do kapsy, vytáhl malou kovovou krabičku, otevřel jí a začal si pomalu balit cigaretu. Poplácal přitom po krku jezdeckého koně, stojícího vedle něj.

Muž vložil cigaretu do rozpraskaných rtů. Posadil se na zem vedle čerstvého hrobu a opřel se zády o kolo svého povozu, škrtl sirkou a připálil si. Lačně nasál kouř, loknul si z láhve, rukou si zaclonil oči, podíval se nahoru na žhnoucí slunce a pak i na hodinky, které vytáhl z kapsičky u vesty. Bylo pravé poledne!

Janek a umrlec

aneb Báseň strašlivá o tom, jak jest neradno dráždit nebožtíky.

Jak u nás málem došlo k inovacím

Víte, já si myslím, že když něco funguje, tak by se to nemělo měnit.

To neznamená, že bych nebyl pokrokově zaměřenej. Já jsem pro pokrok, ale pokrok opatrnej, při kterým se pečlivě váží každej krok. To proto, že už jsem zažil moc kroků o kterejch jsme si původně mysleli, že vedou k zářnejm zítřkům, ale nakonec se ukázalo, že směřovali do čehosi, co by se možná dalo označit jako parní mlátička cirkusovejch dějin!

Od jistejch dob mě prostě na nějaký inovace moc neužije. Například jsem toho názoru, že klaun by měl vypadat jako klaun a ne jako funebrák. Manéž má bejt kulatá a nikoliv hranatá. A šapitó se staví pomalu, ale zato jistě!

Proč o tom mluvím? No protože u nás v cirkuse byla jistá doba, kdy měl principál Bancrotti hodně divný choutky. V těch spádech ho vehementně podporoval náš scénograf a režisér Narcis Esttet a nás všechny to málem přivedlo do záhuby. To bylo tak…

Anekdota

„Nu vida vida,“ pokýval hlavou předseda soudu Andrej Nikolajevič Osudov a zdvihl oči od pověřovacích listin, které držel v ruce a podíval se se zájmem na vysokého mladého muže, jenž stál před jeho stolem. „Tak vy jste ta nová posila z Petrohradu. Nuže tedy vítejte v Jekatěrinburgu pane Krivozubove.“

Z dáwnuego šera slowanský gistórie XIV.

U vína s císařem

Z dáwnuego šera slowanský gistórie XIII.

O podivuhodných hodinách mistra Hanuše

Z dáwnuego šera slowanský gistórie XII.

Dopis z Bílé hory

Z dáwnuego šera slowanský gistórie XI.

O jednom neposedovi, který se nechtěl jmenovat Friedrich

Z dáwnuego šera slowanský gistórie X.

Testament

Z dáwnuego šera slowanský gistórie IX.

Zrod písně vpravdě národní

Z dáwnuego šera slowanský gistórie VIII.

O jednom pokusu o rebélii

Z dáwnuego šera slowanský gistórie VII.

O jedné dopravní zácpě

Z dáwnuego šera slowanský gistórie VI.

O stížnosti na jednu defenestraci a co z toho všeho nakonec pošlo

Z dáwnuego šera slowanský gistórie V.

O takovém jednom sekáčovi

Z dáwnuego šera slowanský gistórie IV.

4.8.1431-Domažlice, pozdě večer

Souboj hraběte Voroncova

Hrabě Voroncov,  muž pomenšího vzrůstu a tučné postavy, jehož tvář byla téměř skryta pod mohutným plnovousem, podupával u kočáru v tajícím sněhu a nervózně vyhlížel, kdy se z cárů ranní mlhy vynoří jeho osud, v podobě řadového poručíka  pěchoty, Jurije Kubikova.

Z dáwnuego šera slowanský gistórie III.

Byl jen Máj?!

Z dáwnuego šera slowanský gistórie II.

Máme tu republiku!

Z dáwnuego šera slowanský gistórie I.

O knížeti Wáclawowi zmordování zpěv slawný

Báseň angažovaná-A přijede k nám z čukotky

-Poslyšte Pionýři, já slyšel jsem tu dobrou zvěst, že kdosi z Čukotky vyrazil už dnes.

-Tak řekni, nenapínej a prozraď nám, kdo, že to přijede? Já za celý kolektiv se ptám!

Depresivní říkanky pro příliš veselé děti

SYSLOVÉ

Na krásné louce sysel hlavou z díry juk...

Golfista mu jí holí urazil.

Jemu je to fuk!

Moudra mistra Che-Wing-Guma

O utrpení

„Máš-li bolest, pomni, že ta tvá není jediná. Ty nejsi středobodem světa. Někde na světě jsou i jiní, kteří v té chvíli trpí více než ty. A to je přeci kurva dobrej pocit...“

Lidové písně

Veselá sedlácká

Cestičkó z hostinca vesele zpívám, že svojho sůseda bejkovcem zlískám.

Fláknu ho potěhom po papuli, chlapisko očiska, jak tela, vypůlí.

Do jeho jablůňky sekyrku zatnu, králíky podřéžu, v peci mu zhasnu.

Koza mu dojí, a mně ani nežére!

Za to sa pomstím, posrané souséde!

Tragická chvilka poezie

Náš dědeček

Náš milý dědeček, vykopal si hrobeček.

Všichni říkají mu: Dědečku! K čemu vám je hrobečku?

Vy budete tu s námi do sta let!

Však věděl děda, proč hrob chce hned.

V noci, když slunce ustoupilo měsíčku,

bacil kramlí babičku!

Cintáty aneb Co by asi mohli říct

Ano! Toto jsem chtěl dělat! Bohužel jsem se narodil v hnusné kapitalistické společnosti a ta mne dotlačila k tomu, že dělám to, co dělám.“

Giani Versace po shlédnutí kolekce severokorejské konfekce.

Nečekej na štěstí

Žili byli, dva obchodníci. Kohn a Roubíček.
Kohn byl velmi úspěšný obchodník. Měl obchod se střižním zbožím a kšefty mu Hospodin požehnal. Lidi se k němu jen hrnuli.
Roubíček byl takovej pechfógl. Měl krám s módníma doplňkama, ale nedařilo se mu.

Vůbec celej jeho život stál za starou bačkoru. Sára byla stará semetrika, která ho jenom buzerovala a syn byl takovej... No tak krapet mešuge. A ještě ke všemu se nechal pokřtít.

Kohn a Roubíček se navzdory všemu přátelili. Scházeli se v sobotu v templu a pak spolu chodívali na partičku domina do košér restaurace pana Löwa.
Jednou si tak po prohraný partii stěžuje pan Roubíček panu Kohnovi:

Don Marciany a Fredy aneb Dva příběhy v jednom

Freddy si, třesoucí se rukou, nalil skleničku whisky a posadil se do koženého křesla v rohu pracovny. Zamyšleně sklenku postavil na ebenový stolek a setřel si pot z čela. Tohle vážně nečekal!

Buly!

Jsme ve vysílání?! Nejsme? Porucha na trase? Počkej moment. To bude někde tady. Aha. On mi jenom stoupnul bruslí na kabel…

Jak princezna Berenika a trpaslík Fridrich ke štěstí přišli

Za devatero horami. Za devatero řekami. Za jedním kopečkem a třemi vršky, bylo jedno království.

To království nebylo obyčejné. Bylo chudé. To ovšem není nic zvláštního. Chudých království je na světě, jako much v maštali. To království bylo neobyčejné v tom, že šlo totiž o pohádkové království. A protože bylo pohádkové, žili v něm neobyčejné bytosti. Například mluvící vlk, obr s obryní, sedmihlavý drak, víly a vodníci a mnohé jiné bytosti, které se v jiných zemích vyskytují pouze na výstavách kuriozit, ale v pohádkových zemích jde o zcela běžně se vyskytující postavy. Takže vlastně můžeme říci, že to bylo docela obyčejně neobyčejné království.

Pohádka o tom, jak Jan s Marií k chaloupce přišli

Za devatero horami a devatero řekami. Daleko předaleko. V zemi malé a vesničce ještě menší. Vlastně tak malé, že jí ani mapy Google nenajdou, žil-byl, jeden starý a udřený dřevorubec.

Ten dřevorubec v chaloupce žil se svými dětmi. Jenem a Marií.

Otec byl laskavý, možná až moc, a na děti nestačil. Žena mu zemřela již před drahnou dobou a on vychovával děti sám.

Každé ráno, ať byl pátek, nebo svátek, vstával dřevorubec do práce a odcházel do lesa kácet stromy. Práce to byla těžká. Chudák se dřel od Božího rána do slunka západu a nikdo mu nepomohl. Dcera Marie, jen na to myslela, jak by líčka svá zmalovala a syn Jan zase, čím by nos či pupík si probodl a jaký obraz by si na hrudník jehlou po matce vybodal.

Podivná konference

Zaplněným skladem se rozlehl výkřik: „Víte, já jsem dlouho klidnej, ale jak mě rozčílej, tak tam na ně vletím a udělám takovej brajgl, že to v životě neviděli!“

Rozhovor s hrdinou

„Dnes jsme s mikrofonem navštívili jeden dům. Jeden obyčejný dům na předměstí našeho krásného města Moskvy. Možná se ptáte, proč zrovna tento a nenějaký jiný. V ničem se přece neliší od té spousty jiných domů. Také v něm neteče voda a omítku má stejně omšelou, jako ostatní. Inu prozradíme vám to, naši drazí soudruzi posluchači.

Spisovatelovo mudrování

Spisovatelův život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.

Když se tak dívám na první větu říkám si, že bych už vlastně víc psát nemusel. V této prostinké oznamovací větě se totiž skrývá naprosto všechno. Nevěříte? V tom případě vás musím přesvědčit.

Drahá Jeleno Andrejevno...

Drahá Jeleno Andrejevno.

Přijměte prosím, mou, co nejhlubší poklonu a zároveň omluvu, že jsem musel odejet tak náhle a bez rozloučení. Ale co naplat. Car, vlast a válka nepočkají. Musel jsem, dle rozkazu, okamžitě nastoupit k druhému husarskému pluku, knížete Vumlova, neboť Napoleon se blíží k Moskvě. Snad tento můj dopis nedojde příliš dlouho, po mém náhlém odjezdu.

Balík se žrádlem

Povím vám neobvyklý, ale skutečný příběh.

Bylo to za časů války, bylo to v Haliči a byla neděle. Muži unavení bojem šli do kostela. Posadili se do lavic a každý vytáhl modlitební knížku. Jen jeden ne! Ten muž vytáhl balík, otevřel ho a začal jíst. Kaprál, který tam byl s nimi si toho všimnul a pohoršilo ho to. Když mše skončila, šel k onomu muži a řekl mu: „Vojáku! Půjdete se mnou za nadporučíkem.“

Pohádka o zemi, kde se už nikdo ničemu nedivil

V jedné zemi, o které se vlastně neví, kde přesně leží, žil byl starý král. Dobře se lidem v té zemi žilo. Král byl moudrý a svou zem dobře spravoval. Aby vše šlo jak mělo, o to velmi dbal. Každý jeho úředník svou práci svědomitě konal a poddaným život neotravoval. Když někdo kradl, nebo lhal, biřic ho v tu ránu potrestal. Lid v té zemi ho měl rád, a kde kdo říkal: „Jó! Pašák je náš král.“

Nádraží aneb Co jsme viděli v minulém díle...

Nádraží -díl 147.Série IX

V minulém dílu jste viděli...

Patrik se dostává do funkce vrchního vyhýbkáře a tak si konečně získá průvodčí Martu pro sebe.

Arnošt Vrcha je při přecházení kolejiště zachycen projíždějící drezínou, kterou pak vleče za sebou celých deset metrů. Zatímco stojí bezradně nad vykolejenou drezínou, přednosta stanice již píše jeho odvolání z funkce výpravčího. Tak je dokončena ďábelská intrika, kterou Miluška připravovala již celý měsíc!

Vrcha zatím nic netuší a stojí dál v kolejišti...

Jak jsem dělal asistentku

Ach jo. Jak já nesnáším žárlivý ženský a záskoky! Možná vám přijde, že to spolu nesouvisí, ale to se sakra pletete!

No třeba tuhle. Dokončím svůj výstup, ve kterém jsem publiku předváděl, co se všechno dá udělat z toho dlouhýho modelovacího nafukovacího balonku. Byl jsem spokojenej, protože lidi řvali nadšením, když jsem jim předvedl, jak udělám žížalu, hada nebo úhoře. Sednul jsem si na štokrle u zadního východu ze šapitó a otevřel si zaslouženýho lahváče.

Zrovna jsem si flašku přikládal ke rtům, když ze stanu vyběhnul principál s mokrým hadrem v ruce a flašku mi vyrval se slovy, že během představení přikázal přísnou prohibici. Protestoval jsem, že já už mám přece po práci, protože tohle bylo dneska moje poslední číslo, ale Bancrotti se zamračil, odplivnul si a řekl: „Právě proto za tebou jdu. Nemáš po práci, protože máme malér! Teď je v manéži Sabrina, potom jde Wolodijowski s poníkama a pak by měl jít kouzelník. Jenomže ten teď za mnou přiběhl s tím, že jeho nová asistentka Barbarela má horečku. Prej lehla v maringotce a mohl by na ní smažit vajíčka.“

Historie naší rodiny aneb Proč mám na zdi tu smradlavou kůži

V jednom rozhovoru se mě ptali, jak dlouhá je cirkusová tradice v našem rodu. Je opravdu celkem dlouhá a založil jí můj pradědeček. Proto by byla škoda se o tom nezmínit trochu obsáhleji. Stejně tak, jako se traduje v rodině Kludských, že pocházejí z nějakého zchudlého šlechtického rodu, tak i u nás Vadimů, máme takovou pověst, která je ovšem na rozdíl od Kludskejch zcela pravdivá.

A taky se mě lidi ptají, co je to za kůži, kterou mám v maringotce na zdi, a co tak strašně smrdí. Tak vám to hned povím.

Volební projev aneb Vítejte na mydlingu strany Za cirkus ve veřejném životě!

Dobrý den vážení občané. Vítám vás na setkání s naší stranou „Za cirkus ve veřejném životě“, nebo jak říkáme my vzdělanci – na předvolebním mydlingu.

Ano! Jste tu proto, abychom vám to v hlavě vymydlili, a vy tak dospěli k jedinému správnému rozhodnutí, koho volit! Volte nás a my vám zaručíme cirkus v parlamentu a ve vládě!

Jak Narcis skákal z okna

To vám jdu tak jednou domů z knihovny a jak si to tak štráduju z jedný škarpy do druhý, najednou koukám jako blázen. Skoro celej ansábl cirkusu stojí pod jedním oknem a v něm stojí náš scénograf Narcis Esttet, kterej huláká: “Ne! Nikdo mi nezabrání! Já opravdu skočím. Já se přímo vrhnu do hlubin!”

Jak jsme přijímali novou tanečnici

Náš principál říká, že čím je v cirkuse míň ženskejch, tím je to pro klid v maringotkách lepší. Obává se totiž, že by nám moc pletly hlavy a nikdo by se pak nesoustředil na vystoupení.

Případně, by prý mohly někdy převzít moc a začít nám vládnout. Jednou jsem se ho na to ptal. Co jako myslí tím převzetím moci? Zašel tehdá do maringotky, a když se vrátil, měl v ruce Staré pověsti české. Významně na tu knihu ukazoval a říkal, že tam je popsaný všechno! Pak otevřel pověsti na stránce, kde se psalo o dívčí válce, a zabodnul prst do ilustrace, na které byla vyobrazená Vlasta, sedící na koni s kopím v ruce: „Vypadá jako moje Elvíra, před padesáti kilogramy. Chraň nás pánbůh, aby se jednou spojila s ostatníma členkama ansáblu!“

Příběh ze staré skříně aneb Kam až může klauna dohnat lačnost

Teda řeknu vám, že v životě bych nevěřil, že jednou skončím na smetišti.

No fakt! Já si vždycky myslel, že jednou mě někde úmyslně zapomenou i s maringotkou, jak už se to tak občas starejm klaunům stává. A nebo, že mě principál strčí do starobince.

Jako starobinec u nás slouží jeden pakovací vůz. Není to žádnej luxus, ale je v něm teplo a strava třikrát měsíčně, ale tohle co se mi stalo?! A to prosím, ani nebylo důsledkem toho, že bych se stal pro cirkus nepotřebným! Prostě bylo to tak…

Rozhovor s Vadimem aneb Má rozhlasová sláva

Tak a je to tady! Konečně budu mediálně slavnej. Mám totiž narozeniny a principál mi dal dárek. Já od něj čekal, jako každoročně, novou gumičku na nos, ale tentokrát se překonal. Dneska mě zastavil a povídá: „Poslechni, Vadime. Vím, že máš narozky. Bohužel zrovna nemám žádnou volnou gumičku, ale za ty roky tě už docela dobře znám, takže taky vím, že se rád vyhřejváš…“

Jak se v cirkuse musíme ohánět

U nás v cirkuse není moc stálejch zaměstnanců. Ty doby, kdy někdo dělal třeba visutou hrazdu a o ostatní se nestaral jsou už dávno pryč. To bysme přišli na buben, kdyby se na každý extra číslo najímal specialista. Ovšem program musí trvat alespoň dvě hodiny, nebo by nikdo nepřišel. Jednou jsme zkusili udělat úspornej program, kterej trval asi půl hodiny, včetně dvacetiminutové přestávky, a lidi dost brblali. Takže dneska musí bejt kumštýř všestranej.

Jak jsem byl kchůl a trendy

To tak jednou sedíme v knajpě, a choreograf Narcis Esttet najednou povídá: „Teda pánové. Jak tak na vás koukám, myslím, že by to chtělo nějakou změnu. Myslím, že byste měli jít taky krapet s módou. Přece jen jsme zástupci kultury, takže o sebe musíme dbát. Pochopitelně nyní mluvím především o vás a né o sobě. Já vkus a styl mám, ale vy pánové … Vy byste měli na svém vzhledu zapracovat!“

Wolodijowski si posunul na hlavě papáchu s orlím brkem a urovnal si kaftan: „A co se ti na tom nelíbí?! Tohle u nás v rodině nosíme už čtyřista let a nikdo na to neřek ani slovo!“

Jak jsem byl na koupališti

Letní vedra mě mořej, že jsem už skoro umořenej, jak mořenej nábytek! A vzhledem k tomu, že nemáme moře, tak se člověk musí chodit chladit někam jinam, než do hučícího a nedozírnýho živlu.

Nejčastějc se chodím chladit někam pod kaštany. Oni totiž naši předkové byli velmi inteligenční lidi, takže zahradní restaurace situovali pod rozložitý dřeviny.

Jenže někdy není ani na to pivo pomyšlení. Když je moc velkej hic, tak to leze do hlavy a ze samýho vnitřního chlazení, si pak ráno musí člověk chladit hlavu. Takže jsem onehdy vyrazil na koupaliště...

Vzpomínky na vojnu aneb Komu se to nelíbí, tak čelém vzad a vodchóóód!

Onehdy jsme s chlapama seděli na schůdkách maringotky, pokuřovali a popíjeli pívo.

U toho jsme jen tak chlapsky plkali. Jak už tak my chlapi plkáváme, když sedíme na schůdkách a pokuřujeme a popíjíme pívo … Aha. To je nějak dokola. Ale asi tak nějak to vypadá.

No nic. Prostě si tak žvaníme, až přišla řeč na vojnu. To je takový vděčný téma o kterým se dá mluvit věčně. Třeba starej Müschen rád vzpomíná na léto v SSSR.

To nám vždycky vypráví, jaký to bylo pěkný, když je na Ukrajině vítali chlebem a solí. Jednou se ho Rus Griša ptal jestli tam byl na cvičení Varšavský smlouvy, nebo co, a Müschen mu udiveně odpověděl: „Warum cfíčení?! Já tam byl na fóstro. S Wehrmachtem v jédnaštyricátým jáhru …“

Jak jsem byl u zubaře

Ojojoj. Tuhle mě strašně rozbolely zuby. Ale vážně hrozně!

Já si za to mohl sám. Strašně jsem mlsal!

Nejdřív peprmintku a pak griotku. A ještě nějakou citrónovou vodku, kterou jsem zapíjel pomerančovým likérem. Ráno mě pak z toho bolelo všechno, ale když kocovina ustoupila ze svejch dobytejch pozic, tak jenom bolest zubů vytrvala v zákopech. Ta má prostě setsakramentsky dobrý velení!

Jak je důležité mít čistý komín

Teda povím vám, že jak začíná taková zimní plejskanice, tak někdy lituju, že nemám nějaký běžný zaměstnání. Ono se kodrcat v nečase po vesnicích a městečkách, není nic moc.

Většina cirgusů mívá zimní přestávku, ale to my ne.

Teda, abyste si nemysleli, že nás to snad tak strašně baví.

Principál se před pár lety hrozně pohádal s většinou pronájemců zimovišť, že jsou strašně drahý. Tudíž nám nic jinýho nezbejvá. Nemůžeme ani odjet do teplejch krajů. Za prvý je teď díky tomu globalizačnímu oteplování v teplejch krajích hrozná kosa, a za druhý, nás tam nikdo nepustí. V cizejch zemích, jsou strašně háklivý na jiný cirgusy. To u nás taková podpora kultury není.

Jo, vlastně jednou jsme se dostali na zimu, s cirgusem na jih. Nejdřív zavládlo nadšení, ale to nás pak přešlo. Vono to bylo na jih, ale do Rakouska, a ještě k tomu to bylo turné po alpskejch vesnicích. Takže jsme se moc neohřáli. Navíc si představte, že pár měsíců žijete jen o mlíčný čokoládě, a v televizi nenaladíte nic, kromě dechovky a jódlován.A ty laviny taky nikomu na náladě nepřidaj!

Jak u nás byla svatba

Tak nás taky jednou potkala radostná událost. Svatba!

Taková svatba je vždycky príma. Především pro ty, který v ní neúčinkujou v hlavní roli.

Jako svatebčana mě to vlastně stojí jenom ten dar, a pak nějakou tu pětku do nevěstina střevíčku. To pro ženicha je to poněkud dražší.

To máte výdaje za kytky. Za dorty. Za dopravu. Za oblečení a tak dál.

No, a nakonec pak za děti a za rozvod.

Jenomže to krapet předbíhám. Nejdřív jsou právě ty radosti.

Jak jsem byl na zájezdu

Letos jsem si ani žádnou dovču pořádně neužil.

Začátkem července jsem se strašně těšil, že si někde hupnu do rybníka, ale počasí mě vyvedlo z omylu. Bylo tak hnusně, že hupnutí do rybníka se rovnalo sebevraždě umrznutím.

Tak jsem pořád přemejšlel, co udělat, až to za mě vyřešil takovej pěknej a barevnej letáček. Stálo na něm, že cestovka „Happykaufreisen“, pořádá jednodenní zájezd za krásama naší země. Je fakt, že móře je móře, ale takový pamětihodnosti, jako máme u nás, zase jinde nemaj. Například pivovary. Ty jsou moc hezký a navíc i užitečný.

Tenhle zájezd sice nebyl do pivovaru, ale do nějakýho starýho hradu, kterej je už nějakejch pětset let naprosto neužitečnej, ale zato je moc hezkej. Na obrázku to mělo věže i cimbuří, a vůbec takový ty podivnosti, co na maringotce vůbec nemám. Tudíž jsem se rozhodnul, že to prubnu. Obzvlášť, když cestovka slibovala, že doprava bude v klimatizovaným autobuse, se střízlivým řidičem, kterej na ten autobus má i řidičák, a po prohlídce bude i chutný oběd za směšnou cenu. No, a i ta cena za celej zájezd byla lákavá.

Jak se dělá nábor novejch tenťáků

Jó lidi zlatý, občas je potřeba najmout k cirgusu i nějaký nový lidi.

Teď nemyslím artisty a jim podobný existence. Myslím obyčejný tenťáky, a jiný otroky, bez nichž se žádnej cirgus na světě neobejde.

My umělci, sice taky musíme přikládat ruku k dílu, ale nikdo po nás nemůže chtít, abychom se dřeli jako koně. Na to musí bejt jiná síla. Musí to bejt síla kombinovaná s kapkou blbosti. Jinej by to asi nedělal. Tudíž občas principál udělá náborovou akci po hospodách, a pod mostama.

V hospodách to probíhá nějak podobně, jako to chodilo za třicetiletý vojny.

Uděláme rekrutační oddíl a vyrazíme do knajpy. Tam potom principál vyhledává posmutnělý a osamoceně pijící osoby, kterejm pak objednává kořalku a zapřádá s nima hovor.

Nejdřív si jen tak povídá, a když nedostane najevo, že je nechtěnej – například, když nedostane pěstí – načne téma: „A co takhle vidět svět chlapče?!“

Pět fází aneb Koloběh života

Pět fází

aneb Koloběh života

1-Fáze POPŘENÍ

To není možný, že se nesmáli. To jsem jen asi blbě slyšel. Copak to jde – nesmát se?!

Kdepak. To spíš už špatně slyším. Takovej slavnej klaun, jako jsem já, a že by se nikdo nesmál! Pche!

A nebo nemaj smysl pro humor. Taky takový publiku někdy je. Ale, spíš jsem vážně nahluchlej. Takovej gag, jakej jsem jim dneska předvedl, musí bejt přeci k smíchu.

Určitě tam byly salvy smíchu, ale já je jen nějak přeslechnul přes ten virbl na buben.

Jo to bude tím. Určitě se řehtali jako blázni. Celej život jsem jim k smíchu, tak proč by se teď nikdo nesmál, a jen seděl jak pecka.

Jasně. Smáli se, ale byl jsem v takovým ajfru, že jsem to jen přeslechnul. Navíc venku fučí vítr, takže to nejspíš splývá s tím smíchem. Kdepak já! Já jsem nejlepší klaun široko – daleko.

Jak u nás byla kontrola bezpečnosti práce

Vzpomínáte jak k nám kdysi přišla kontrola z hygieny?! Ne?! No my si na ní vzpomínáme moc dobře! Málem nám to tady zavřeli. Naštěstí to odnesl jen stroj na cukrovou vatu. Museli jsme jí z něj vysekat majzlíkem a pak nám ho inspektorát zabavil!

No, a teď si na nás vzpomněl i Inspektorát bezpečnosti práce.

Jak se v cirkusech podvádí

K něčemu se vám musím přiznat. Já neumím žonglovat a točit talířema na tyčkách!

No je to ostuda, ale mně to prostě nejde. Ale naučil jsem se to kamuflovat. Teda jako to žonglování. V manéži nechám stáhnout šajny a pak začnu rychle kmitat rukama, jako bych něčím házel. Lidi si myslej, že je to takovej fofr, až nic neviděj!

Jednou mi na to nějakej šťoura přišel. Začal ječet, že je to podvod, a že za tohle si nezaplatil. Takže jsem musel s barvou ven a přiznat se velectěnému publiku, že fakt ničím neházím, ale co na tom že?! Když si zaplatěj v divadle a jdou na nějakýho mima, třeba Hybnera, tak jim taky asi nevadí, že pije kafe taky jen jako!

No a bylo to! Šťoural dostal vynadáno a já byl za umělce.

Jak jsem měl absťák

Fujtajbl. To je ráno.

Přeci tady ještě musím něco mít?! Všechno jsem nemoh spotřebovat ...

Ježíš já se potím ... V puse sucho ...

No doprčic i ty ruce se mi klepou jak mlátička na obilí!.

Něco ještě musím mít ... Ale kde?! Kde?!

Kouknu pod postel! Tak taky nic. Jenom ta kravata co jí tejden hledám ...

Musí to tu bejt. Musíííí ... Nebo to nezvládnu.

Ještě znova projedu skříňku ...

Tak pomalu a v klidu Vadime! Hlavně klíííd, nebo se vzteknu!

Co tu mám?! Nádobíčko!

Lžíce, hrnce talíře a tak podobně.

Jak jsem byl na rockovým festivalu

Tak jsem vám nedávno vyhrál lístky na jeden rockovej festival. Zavolal jsem totiž do rádia a zodpověděl správně otázku.

Teda né, že bych to měl v úmyslu, ale stalo se ...

Já chtěl původně volat kamarádovi do konkurenčního cirgusu, ale nějak jsem si popletl číslo a dovolal se do rádia.

Telefon vyzváněl a najednou se v něm ozvalo: „Halóóó. Tak jsem se přeci jen dočkal. Jaká je odpověď na naší otázku?“

Trochu ve mě hrklo. Hlas byl sice podobnej Pepitovi z Humberta, ale nějak se mi nezdál: „Dovolal jsem se správně?!“

Hlas rozjuchaně odpověděl: „Jistěžééé. Dovolal jste se kam jste se chtěl dovolat. Tak tedy?! Odpověď zní?!“

To mě uklidnilo. Když mě ujistil, že jsem se dovolal správně, tak to bude určitě tak: „Tady Vadim. Přijedu v úterý ... Slyšíš mě?!“

Na druhým konci se ozvalo: „Anóóó. To je správná odpověď na dnešní otázku! Rocková balada od Rachotu lebek se skutečně jmenuje Přijedu v úterý! Na konci sice mělo být ještě slovo baby, ale to nevadí. Jste první kdo dnes odpověděl správně a vyhráváte lístky na třídenní festival Rockový masový nářez, sponzorovaný řeznictvím Anton Špejlík. Gratuluji!“

Jak jsem prožil jeden všední týden

Někdy se prostě přihodí v životě lidským a klaunským, že se nepřihodí prostě nic zvláštního.

Prostě jeden obyčejnej tejden ...

Pondělí:

Můj milý deníčku.

Je zase ráno a my musíme balit. Čeká nás přesun na jinej plac. To znamená, že se všechno musí nacpat do pakováků, pakováky zapřáhnout za traktory a náklaďáky a je nutné zmizet dřív, než se dostaví majitel pozemku na kterém stojíme a bude chtít zaplatit za pronájem.

Ještě než odjedeme, skočím vrátit prázdný flašky do krámu a stavím se v nonstop baru, se džbánkem pro tři točený na cestu.

Líp se mi pak řídí traktor...

Jak jsem se bál

Přijdu vám jednou takhle po půlnoci z knihovny „U kulatý báby“. Bacím sebou v maringotce na otoman. Vytáhnu zapíchnutý péro z gauče ze zad a chystám se spát jako obyčejnej slušnej člověk. Leč-Nebylo mi přáno!

Už jsem skoro zabíral.  Povedlo se mi totiž zabrzdit ten kolotoč, na kterým se moje postel točila, a už už jsem myslel, že se propadnu do říše pivních snů, když najednou z černočerné tmy v maringotce zaznělo: „Vadííímééé. Vadííímééé. Zachraň měéé!“

Jak jsem šel na ples

Plesová sezóna! To je nádhera.

Minule jsme účinkovali v jednom městě, kde se pořádal mysliveckej bál.Tak jsem si řekl, že už jsem si dlouho nikde nevyhodil z kopejtka. Cožpak vo to. V putykách jsem skoro furt, ale ples je něco jinýho. Přeci jen, tančit v nějakým secesním sále je jinej požitek, než tančit kankán na stole s holkama od nás, někde v báru.

Chtělo to jen dvě věci. Pořádný kvádro a výstavní krasavici na ty tanečky.

Kvádro?! Hm?! Kde ho vzít? Kupovat se mi to nechtělo a půjčovny mi připadaly dost drahý. Jenže pak jsem si řekl, že stejně odsud během dvou dnů zmizíme a já ten oblek prostě tak trochu zapomenu vrátit...

(Děti! Neberte si ze mě příklad! Vám rodiče jistě rádi na maturák oblečení zaplatí!)

O slivestrovských kšeftech

Řeknu vám, že na světě jsou tři druhy lidí. Jedni na Silvestra slaví. Ty druhý musí pracovat a pak jsou ještě ty třetí, co na to kašlou. To jsou například Číňani. Voni mají jinej kalendář.

Schválně hádejte k jakýmu druhu lidí patřím já.

Pokud jste tipovali, že k Číňanům, tak jste vedle jako jedle. Já jsem ten, co na Silvestra pracuje.

Jak jsme prováděli vánoční zvyky

Teda, povím vám, že jsem rád, že už to máme všechno za sebou. Teď už bude jen klid, ticho a pokoj…

Šmarjá to né! Nelekejte se. Já nemyslím, jako úplnej konec našeho bytí. Myslel jsem jenom konec Vánoc a Silvestra. Já je mám sice moc rád, ale čeho je moc toho je příliš. Například, když je příliš lidovejch zvyků. Jeden zvyk se mi ovšem moc líbí, ale netroufám si na něj. Chtěl bych dát artistce Sabrině pusu pod jmelím!

Jak jsme stavěli Betlém

Jak jsem se nedávno probíral naší cirkusovou kronikou, tak jsem narazil na zajímavou fotku z minulýho století. Je na ní takzvanej živej obraz. Živej obraz se dělá tak, že se několik lidí převlíkne do odpovídajících kostýmů a pak podle nějakýho slavnýho obrazu udělaj scénu. Musej v tý póze vydržet nějakou dobu bez pohnutí, aby si lidi mohli vychutnat uměleckej dojem.

Docela by mě zajímalo, jak tahle umělecká disciplína vlastně vznikla. Nejspíš to byla původně charitativní akce nějakýho dobrodince a měla sloužit k tomu, aby naprostejm chudákům, který neměli na vstupný do galerií, přiblížila hodnotný umělecký díla, který by jináč za celej svůj život neviděli.

U nás se to taky občas dělá. V zimním období naprosto samovolně vznikají živé obrazy ze života polárníků.

No, ale proč se o tom zmiňuju. Na tý fotce v albu, jsem našel i živej obraz představující narození Ježíška. A vzhledem k tomu, že je zima a blížej se vánoce, tak jsem si řekl, že by to nebylo marný.

Jak jsem pekl cukroví

K předvánočním přípravám určitě patří i pečení cukroví.

Já teda tvrdím, že cukroví se převážně nepeče, ale pálí a destiluje, ale to se zase nedá hezky naaranžovat na podnos. I když znám jednoho hostinskýho, kterej umí panáky moc pěkně naaranžovat na tácku.

Jak jsem dělal adventní věnec

No a máme to tady zase.

Někdy mám pocit, že vánoce jsou čím dál tím častěji. Nastává nám advent a to je potřeba pěkně vyzdobit maringotku! Například adventním věncem.

Zašel jsem do parku, abych si nalámal nějaký smrkový, nebo borovičkový větve. Pěkně jsem počkal, až tam nikdo nebude. To aby mě nikdo neviděl.

Já si totiž zakládám na tom, že se chovám ekologicky! Traktor meju zásadně u opuštěnejch tůněk, někde hluboko v lese, aby to nezatěžovalo kanalizaci a všechny odpadky házím do kontejneru ve třech pytlích, jak je třídím. No, a je jasný, že větve nebudu škubat tak, aby to někoho pohoršilo. To dá rozum!

Jak jsem byl na honu

Víte lidi. Já už toho v životě prožil celkem dost. Ale na opravdickým honu jsem ještě nikdá nebyl. Až tuhle ...

Pozval si nás nějakej knížepán, nebo co to bylo za potentáta, abychom naším programem ozvláštnili oslavu jeho narozenin.

Měl to tam hezký. Normálka zámek. Nějakej ten hektar polí okolo. Rybníky. Ovce, slepice. A ještě fůra různejch dobytků.

No, a hlavně měl i lesejček. A právě do něj nás potom pozval na hon. Tak byl s naším programem spokojenej!

Jak jsem se rozhodnul, že nebudu kouřit

Tak jsem se rozhodnul, že přestanu kouřit.

Teda, né že by mi to přestalo chutnat, ale nějak jsem zjistil, že se mi blbě dejchá.

Večer jsem při představení obíhal manéž. Dělal jsem zrovna koně. To je numero, při kterým se nejdřív hádám s principálem, že koně moc žerou a měl by je dát do salámu a že já umím to samý co oni. Principál pak jako souhlasí a slíbí mi, že když předvedu to samý co koně, tak mi dá jejich příděl. Já jsem nadšenej a těším se na cukr, co se dává koním za triksy. No a já potom běhám dokolečka manéží a skáču přes překážky. Na konci ovšem dostanu místo cukru seno. Humor, že...

Jak jsem měl dámskou návštěvu

„Táák. Ještě pomádu do vlasů a něco voňavky na krk. Hm. Dobře uleželá. Jó s parfémem je to jako s vínem. Čím starší – Tím lepší! Holt klasika. Pitralon je Pitralon!“

Teda, abyste jako byli v obraze.

My cirgusáci máme jistej šarm a kouzlo, pro vás obyčejný lidi. Hlavně okouzlujeme maminy, který přicházej se svejma ratolestma, k nám do kulturního podniku. Takže občas se zadaří i klaunovi.

Včera jsem si při představení všimnul, že jedna pěkná šťabajzna po mně porád pokukuje. No aby taky ne. Mám fungl novej kostým. Nechal jsem si ho ušít na míru. Sice mě to stálo majlant, ale vím, že mi vydrží na několik sezón a těch prvních pár let v tom budu docela honit vodu.

To je prostě příroda že?! Vemte si takovýho páva, nebo kohouta. Případně papouška. Ty maj taky barevný peří, aby přilákali samičku.

Nebo třeba paviáni. Ty maj barevný zadky.

No, a u klaunskýho vohozu to funguje lautr stejně. Kdepak nějakej obyčejnej černej oblek a kravatou. Barvy a zase barvy!

Jak jsem byl na premiéře

Tak jsem taky jednou vyrazil za velkým uměním!

Dostal jsem totiž lístky na premiéru do divadla. Kde jsem k nim přišel?! No jednoduše. Na našem vystoupení byla nějaká herečka a tak se jí to líbilo, že nám nechala pár volňásků na její představení.

Teda je pravda, že je nedala nám, co jsme účinkovali, ale našemu principálovi. Jenže ten je nechtěl, (on by radši chtěl tu herečku), a tak jen co odešla, hodil je na lavičku se slovy: „Tu máte, ať netvrdíte, že jsem strašnej vykořisťovatel. Já měl vždycky sociální cítění. A hlavně divadlo nežeru!“

Jak jsme soutěžili ve vaření

Koukáte se taky na ty pořady o vaření, co jich je teď plná televize? Asi jo, že ano. No nejste jediní. My se na to koukáme taky. Líp nám po tom chutná. Když člověk kouká, jak někdo třeba vaří svíčkovou, tak ten chleba s margarínem co u toho baští hnedle chutná líp.

Jenomže se tak nějak neshodneme na tom, kterej z těch kuchařů je lepší. Například principál tvrdí, že nejlepší je ten Angličan Gordon Ramsey. Moc se mu líbí, že tam nadává kuchařům a všelijak se jim vysmívá. Mám ovšem podezření, že principálovi nejde ani tak o vaření, jako spíš o to nadávání.

Když tuhle říkal, že to zkusí taky, tak jsme si mysleli, že bude něco vařit, ale on jen chodil cirkusem a všechny nás posílal do míst, kde zádům končí slušnej název. Grišovi dokonce vyhodil kolomaz, kterou se chystal natřít šmetrlink na vytahování plachty. Nějak se rozpálil a hulákal na Grišu, že prej než to natírat takovým svinstvem, je snad lepší to nechat nenamazaný a tu plachtu vůbec nevytahovat. Griša jen pokrčil rameny, že je mu to ukradený a šel si lehnout pod strom. Principálovi to došlo až za půl hodiny, když nadával, že nikdo nestaví lavičky. Bodejť by jo, když Griša spokojeně spal pod lípou a plachta neméně spokojeně odpočívala na pakovacím voze.

Ale například já tvrdím, že úplně nejlepší je Babica z  Novy. Ten člověk je mi nejvíc sympatickej. Vaří z toho, co dům a odpadkovej koš dá, a taky je takovej bodře lidovej a pořád přiožralej. Prostě jako jeden z nás!

Jak jsem šel na hokej

Tak jsem si řekl, že by stálo za to zajít zase jednou na hokej. Hokej je hra plná vzrušení a napětí. A to já mám rád.

Kdybyste náhodou někdo netušil co je to za hru, tak se jedná o kolektivní hru, kterou proti sobě hrají dvě mužstva. Hráči se pohybují na ledové ploše, která jim značně znemožňuje běžný pohyb a proto mají hráči brusle.

Mimo bruslí jsou hráči vybavení helmou, dresy a velkou vrstvou ochranných prostředků z plastů, kůže a vycpávek. Brankář je mimo to, vybavený navíc náhubkem a neprůstřelnou vestou, která zabraňuje jeho usmrcení během zápasu.

Cílem hry, je za prvé nasázet soupeři víc gólů nežli on vám, a za druhé, zmlátit více protihráčů.

Jak jsme vyvolávali ducha

Nedávno se principál rozhodnul, že zjistí co bude s cirgusem dál.

To víte. Léto je na ústupu a pomalu nám končí sezóna. Začal teda bilancovat, aby zjistil, jak to bude a jestli nebudeme příští sezónu balancovat nad propastí.

My teda nad ní balancujeme imrvére, ale teďkonc je to docela nahnutý. Skoro jako ta věž co jí mají nad jednou pizzerií.

Probíral se účetnictvím a vydával u toho prapodivný zvuky. Když skončil s prohlížením a přestal kvílet, tak chvíli jen tak tiše seděl s rukama v klíně a koukal někam do nebe. Pak řekl jen jedno slovo: „Kludský!“

To nám všem zatrnulo a po zádech se nám proběhnul děda Mráz.

Jak jsem byl v kostele

Inu – jednou za čas, nezaškodí i světskýmu člobrdíčkovi zajít do duchovní budovy!

Ložírujeme zrovínka v jedný sympatický vesničce. Lidi jsou tu móc hodný. Do krámu pro jídlo můžeme chodit dokonce jako normální lidi! To jinde nás před vstupem do kvelbu nejdřív polijou Savem!

No tak jsme si jako odpoledne všici řekli, že se hodíme na večír do pucu, a vyrazíme za to štěstí poděkovat na mši!

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou

Tuhle v tom vedru sedíme s principálem v osvěžovně a chroupeme pivní zmrzlinu, když najednou přišel popoháněč velbloudů Ali, a byl nějak zkroušenej. Sednul si a hodil na stůl nějakej dopis: „Ali asi muset odejít.“

Principál zavrtěl hlavou: „Co blbneš. Teď jsi přišel, tak co bys hned odcházel. Jestli nemáš mergle, tak ti jedno zaplatím.“

Ali vzdychnul: „Vy nechápat pane šéf. Já nemuset odejít z hospoda. Já chtít zůstat v hospoda. Já chtít zůstat nejen v hospoda, ale i v cirkus.“

Jak jsme hráli divadlo

Ano vážení přátelé, i lidé mne nenávidící! I cirkusák jednoho dne zatouží po skutečným umění, a né jenom pořád po těch kopancích do zadku a házení dortů na principála!

Jednoho dne se rozhodnul náš ředitel, že sehrajeme pro zaostalé maloměšťáky, nějakej kvalitní divadelní kousek! Ať lidi taky viděj, že světskej člověk není jenom prachsprostej barbar se šestnácti třídami základní školy.

Jak jsem zápasil

Víte jak se říká že kdejaká maličkost může ovlivnit běh světa?! Víte co myslím?

Například, někde na ostrově v Tichomoří, mávne motýl křídly a udělá vánek. Ten vánek probudí jinou breberu a ta vyplašně vyletí. Následně si tý brebery všimne ještěrka a vystartuje po ní. Tý ještěrky se lekne domorodkyně, která zrovna máchá ve škopku sukýnku z palmovýho listí a škopek převrhne na rozpálenej šutrák. Voda se ze šutráku odpaří a vznikne malinkej obláček. Obláček stoupá a stoupá, až se dostane někam nahoru a začne na sebe nabalovat další malinký obláčky. Stane se z něj velkej mrak. Je hnán větrem a cestou se k němu přidávají další mraky. Z těch mraků a větrů se udělá hurikán, kterej zdevastuje nějaký město na úplně jiným pobřeží. Tamní pojišťovna musí vyplácet tučný pojistky a zkrachuje z toho. Nakonec si ředitel pojišťovny hodí mašli doma na půdě.

Nejspíš nerozumíte tomu, proč vám to vykládám. No poněvadž něco podobnýho se stalo mně! Na začátku ovšem nebyl motýl, ale docela malá myš.

...

Jak jsem chtěl stanovat

Letos máme hezký léto a tak jsem se rozhodnul, že se zase jednou vrátím do svejch mladších let, kdy jsem tak rád jezdíval na čundry.

No já vím. Je to krapet divný, protože já cestuju vlastně furt a ve stanu mám dokonce svoje pracoviště, ale takový romantický stanování je něco ouplně jinšího. Jó a když je i hezký počasí a nemusí se ten stan ani rozkládat, a spí se jenom tak pod širákem. To je bájo. Hvězdný nebe nade mnou. Praskot táboráku. Vůně jehličí. Vytí výrů. Rosa na kolejích a rum ve feldflašce. Toť romantika nejhrubšího zrna!

Jak jsem se vzepřel

To se vám tak jednou vracím z nákupu a vidím, jak u svojí maringotky, sedí na schůdcích náš popoháněč bembloudů Ali. Koukal docela nešťastně. Seděl schlíple a drbal rukou bemblouda Baracka, kterej mu ležel u nohou.

Přišlo mi ho líto. On je to na Araba celkem hodnej člověk. Nikoho do vzduchu vyhazovat nechce a celkem se asimiloval i na naše evropský zvyky. Například začal chlastat a jíst ovar. Což jinak muslimové nesmí. Nebo nařídil, na naše naléhání, své ženě, aby přestala nosit čádor, do kterýho by podle nějakýho jejich béfelu měla být zabalená. Jenomže, když jsme jí pak viděli, tak jsme jí zas přemluvili, aby ho zase znovu začala nosit a Aliho v tomhle směru začali plně chápat.

Prostě je to dobrák od kosti a máme ho rádi, takže jsem si k němu přisednul,že s ním dám řeč: „Co je Alíku? Koukáš jako by vyhořela Mekka.“

Jak jsem posiloval

„Teda Vadime. Jako nic moc ti řeknu. Pupek ti přetejká a svaly aby člověk hledal s lucernou.“

Tak tuhle větu jsem slyšel jednou ráno, když jsem se šplejchal u škopíku. A musím říct, že mě to celkem vyděsilo.

Protože je to za prvý pravda a za druhý to vyslovil krotitel poníků Wolodijowski, takže si jím teď už nebudu tak jistej, když vím, že je schopnej pozorovat chlapa, co je jen v trenýrkách.

Jak jsem byl na diskošce

Teda povím vám, že někdy mě popadne touha hodit si škrpálem. Čímž ovšem nemyslím nějaký vrhání obuvi na Štědrej den, ale prostě taneček.

Sice se občas dostanu pracovně, i nepracovně na různý kultůrní akce, ale to není ono. Už jste si mohli přečíst jak jsem byl na plese, i na nějaký pochybný párty, kde to dělalo duc-duc-duc. Z toho mi ještě někdy vibruje dolní čelist; jenže tam nehráli vůbec žádný plouživý tance. A ty já mám nejradši. Já mám prostě nejradši normální diskotéky. Jenže mám menší problém. Jak tak letí čas, tak stárnu a ty lidi na diskotékách nějak pořád víc mládnou. Tudíž je mi to trapný jít tam sám.

Jak jsme propadli hazardu

Jednou si tak zase ležím v maringotce a krapet se nudím.

Což u mě není nic tak divnýho, jelikož člověk, kterej dělá jinejm člověkům zábavu, se sám málo čím zabaví. Onehdy jsem se zkusil pobavit tím, že jsem si ty svoje kejkle předváděl před zrcadlem. Hm. Se divím, že mi za to ještě platěj.

No, ale k tomu co se stalo.

Jak jsem dělal psychotesty

Teda povím vám, že někdy se až divím, co po nás ty ouřady chtěj!

Máme pravidelnou roční preventivní prohlídku, jestli jako nejsme nemocný, nebo jestli nemáme nějakou chorobu z povolání. Například provazochodci musej mít pravidelně kontrolovaný nohy, protože se jim od lana dělaj na chodidlech takový drážky. Nebo třeba krasojezdci na jednokolech. Ty zase mívaj otlačený zadky od sedátek. To víte. Takový drncání není nic moc. Artistky zase trpěj na nastydlý ledviny, poněvadž toho na sobě víc nemají, než mají. No, a konečně my klauni míváme problémy s nohama. Občas se nám neúměrně zvětšujou díky těm obřím botám. Jo a s rýmou je to taky blbý. Když máte rýmu a na nose ještě jeden falešnej frňák, tak je to na udušení.

Tudíž takový prohlídky chápeme, a taky si jich všichni vážíme, anóbrž nám chráněj zdraví, který máme jen jedno.

Jak jsme cestovali do Prahy

Tak mě léto přivedlo i do našeho hlavního města.

Teda, myslím jako do hlavního města celýho tohohle státu. My cirgusáci máme totiž jinak úplně jiný hlavní město. Takový neoficiální. Něco jako maj machometáni tuhlenctu Mekku, tak my máme Jirkov. Proč? Poněvadž tam je pohřbenej sám největší z velkých. Pan Karel Kludský. No, ale zpátky...

Jak jsme nesli tržbu

Večer … Tma … Tmavej a neosvětlenej podchod … Světlej a vyděšenej klaun.

Příšerná kombinace! Navíc, když ten klaun nese tržbu!

Jak jsem se pokoušel drezůrovat

Tak za mnou přišel principál, že prej bych jako taky mohl předvádět nějaký zvíře.

V jednom konkurenčním podniku totiž viděl, že klaun předváděl číslo s nějakým čoklem ... Nebo to prej byl možná norek, nebo i papoušek. On to viděl blbě, protože na to vystoupení šel v převleku, aby ho nikdo nepoznal. Náš principál je totiž proslulej tím, že krade duševní vlastnictví a pak ho používá ve svůj prospěch, takže se musí před vstupem do cizejch cirgusů náležitě namaskovat.

Takže, než ho někdo odhalil, tak zahlídnul přes tu škvírku čádoru, že jejich klaun mimo tradiční klaunský čísla, taky drezůruje to blíže neidentifikovatelný zvíře. To ho tak zaujalo, že se rozhodnul, abych to dělal taky.

Víte. Já mám zvířátka moc rád, ale musej bejt náležitě upravený.

Třeba na smetaně, nebo na roštu. To je celkem fuk, ale živý zvíře já nerad. Já mám s živejma zvířatama ten problém, že se jich docela bojím

Jak jsme měli funus

Víte, v cirkuse nebejvá jenom veselo. Občas je u nás i smutno. Smutno bejvává třeba před vejplatou. A někdy dokonce i po ní. Ale o tom dneska nechci psát. Teď jsme měli jinší důvod ke smutku.

Jednoho rána se ozval z maringotky Lukrécie, naší asistentky kouzelníka, srdceryvnej křik a pláč: „Néééééééé ... Pepóóóó to nééééé ... Jak jsi mi to mohl udělat?! Proč jsi mě opustil. Co já si teď bez tebe počnu!“

Všichni jsme se seběhli k jejím dveřím, abychom se dozvěděli co se stalo.

Principál vešel dovnitř. Za chvilku vyšel ven, smeknul cylindr a smutně řekl, že Pepa to má za sebou.

Jak jsme šli na piknik

Miluju jaro! Jaro je krásný období. Všechno pučí a raší a vůbec tak nějak se to probouzí do novýho života.

I mláďátka se roděj. Například u nás v cirkuse se letos na jaře narodilo hříbátko, štěňátka a i štěnic je prý letos celkem dost.

Dokonce i v rodině našeho fakíra Mámhnáty Lakatoše se narodilo další děcko. Celkem patnácté. Ó jak fakír plakal. Zřejmě dojetím…

Na jaře miluju i to ranní probouzení. Pomalu otevřu oči. Pak nasaju jarní vzduch. Takovej jarní vzduch, někde ve vlahém poli, je přímo balzám.

No a potom se pomalu zvednu ze škarpy, najdu tu nedopitou láhev co jsem si večer nesl z hospody a jdu se dospat do maringotky.

Jak jsem cvičil

Tak jsem si nedávno říkal, že bych mohl taky konečně něco udělat pro svoje zdraví.

Zdraví máme konečně jenom jedno, tak je potřeba se o něj starat. Například je nutný pravidelně proplachovat ledviny, abychom v nich neměli šutry. Pochopitelně, že se ledviny musej proplachovat něčím nezávadným. Nezávadný je třeba pivo. Rozhodně to není voda, protože se stačí podívat, co se usazuje v konvicích. Myslím takovej ten divnej hnědej povlak co je tvrdej jako kámen. Pak se to musí odstraňovat nějakou žíravinou, nebo kterým čertem. Takže pití vody zavrhuju. Rozhodně si nenechám ledviny zanášet fujtajxlem a pak je ještě čistit čistidlem. To ani náhodou. Vodu sice piju, ale jenom ve formě kafe, nebo čaje a to ještě ty škodlivý účinky neutralizuju rumem.

No, ale k věci.

Jak to bylo s alegorickým vozem

Jo jo. Dneska už ty první máje nejsou to co dřív.

Sem – tam si nějaká partaj uspořádá mecheche a komunisti si zajdou zanadávat na demonstraci, kde si poslechnou za pultem stojící herečku Švorcovou. A jináč nic moc.

Někde si daj po tlamách anarchisti se skinheadama, ale veškerej kulturní zážitek z toho není pražádnej.

Jó to dřív ...

Jak to bylo s Wolodijowskim

Jak jste si jistě ráčili povšimnout, píšu tady občas i o různých členech našeho ansáblu a myslím, že někteří z nich si zaslouží, abych se o nich zmínil trochu víc, než obvykle.

Třeba takovej Waldemar Wolodijowski. Dělá u nás drezéra koní. No koní?! Oni jsou to spíš poníci, takže se nedá mluvit o celejch koních, ale potvory jsou to k pohledání!

Wolodijowski k nám přišel před lety. Je to už nějakejch pět roků?! Asi tak!

Hledali jsme tenkrát novýho drezéra a krasojezdce. Ten starej si totiž při přeskoku koně našíř, udělal moc ošklivý zranění.

To musíte totiž móóóc roztáhnout nohy. No, a když se to přežene, tak je zle! Radši vám ani nebudu popisovat tu hrůzu! ... Snad jen?! … Ale jo. Představte si, že potom mohl skutečně vzít nohy na ramena ... Strašný! Takhle jsme se strašně a hrozně dlouho nezasmáli.

Tak zpět k Wolodijowskému.

Jak jsem zaskakoval za provazochodce

Jo jo. Zase nám odpadlo jedno číslo. Provazochodec spadnul z provazu! Kdyby měl, blbec jeden, záchranou síť v pořádku, tak se nic zvláštního nestalo. Ale to on né! Má jí jak ementál. Spravovat se mu to nechce a tak proletěl až do manéže.

Měl jediný štěstí, že se zatím dole připravovalo vystoupení lachtana. Zřízenci tam zrovna tlačili bazének s vodou a on se trefil přímo do něj. Sice mu to zachránilo život, ale lachtan ho v tom leknutí zrušil jak fakturu na makrely! Je pravda, že měl milej provazochodec za tohle antré hodně velkej aplaus. Lidem prostě nevysvětlíte, že to tak nechtěl ...

No, a můžete hádat, koho principál vybral jako náhradníka! Máte jeden pokus a pro obzvlášť opožděné mám nápovědu. Jméno náhradníka začíná na V!

Jak u nás chtěla natáčet televize

Viděli jste ten seriál? Myslím ten, jak mají ty cirkusáci v maringotkách kamery a všude je natáčej? Taková realitní šou.

No jo. Z cirkusu JOO. Tak to mělo bejt u nás. Jenže to nějak nevyšlo.

Principál říkal, že je to prej proto, že je ten Joo zblbnul, že jeho cirgus je prej národní!

Sice nevím, proč je národní, když tam vystupuje jenom jeho rodina a ještě nějaký Rusáci, ale vem ho čert. Já si myslím, že u nás z toho natáčení spíš sešlo z jinejch důvodů, než z toho, že nejsme národní, ale nadnárodní.

To bylo tak ...